Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci vraždy poškozeného R.Š. považujeme za právně nesprávné, a především za nelidské.

Vrchní soud snížil trest pod základní výměru trestní sazby pro to, že si měl svoji smrt poškozený zavinit sám. Za vraždu udělil trest ve výši sedmi let. Takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, které bylo díky přístupu policie komplexní a důkladné. Zejména provedená rekonstrukce prokázala, že pachatel útočil zcela cíleně, extrémním počtem jedenadvaceti výstřelů a likvidačním způsobem – sledoval řidiče po celé dráze jeho vozu s cílem ho zabít. Argumentaci obhajoby, kterou bez vlastní právní úvahy přejal Vrchní soud, že totiž útok na sebe si poškozený spoluzavinil tím, že v rozrušení jezdil po sídlišti, je nutné považovat za účelovou. To, co ovšem překvapí, je způsob, kterým Vrchní soud jednoznačně straní pachateli dokonané vraždy. V řízení bylo prokázáno, že poškozený nikoho svým vozem neohrožoval, před vozem nikdo nestál a vozidlo jelo pomalu. Nebyl jiný důvod pachatelova jednání, než jeho vlastní rozhodnutí vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Byl to pouze pachatel, který z řady další svědků jednání poškozeného vzal zbraň a použil jí proti lidské bytosti. Byl to pouze pachatel, který nevyčkal příjezdu policie, která je jediná způsobilá řešit narušení veřejného pořádku.  Rozhodnutí nelze považovat za jiné než nespravedlivé a protiprávní. Vrchní soud také otevřel dveře podobnému jednání v budoucnosti, můžeme se dočkat doby, kdy lidé budou na základě svých pomýlených úvah o vlastním oprávnění k výkonu spravedlnosti používat zbraň proti svým sousedům.

Nabízí se také otázka, jakou roli v rozhodnutí soudu hrál vědomý či nevědomý institucionální rasismus. Je to již druhé rozhodnutí Vrchního soudu v řadě, ve kterém snížil pod základní trestní výměru trest v případě, kdy poškozený byl jiné barvy pleti. Takový způsob rozhodování jistě nezůstane nepovšimnut lidmi, kteří svoji jinakost s poškozenými sdílí. Budou se moci oprávněně cítit občany druhé kategorie. Ochranu jim praxe Vrchního soudu dlouhodobě neposkytuje.

Za nelidský a reviktimizační závěr pak je nutné označit odůvodnění soudu, které směřoval matce. Zranění, které Vrchní soud způsobil, již nelze ničím odčinit, matka s ním bude muset žít do konce svého života. Viní ji z toho, že její předchozí hádka se zemřelým byla spoluzaviněním. Takový přístup nemá místo v zemi, ve které by se práva poškozených měla brát vážně. Matka poškozeného nebyla ta, která nabila zbraň, s chladnou hlavou sešla na veřejné prostranství a popravila svého syna. Byl to Petr Benda.